sladký příběh

Mojí největší vášní a láskou se stal sladký svět. 
Svou myslí, rukama a hlavně srdcem
tvořím ráda sladké šperky.
Mým přáním je inspirovat,
že sny se mohou splnit.

Jmenuji se Hanka Součková. Jsem žena a máma dvou skvělých dětí. Mým přáním je ukázat nejen jim, aby si plnily své sny, měly odvahu a chuť najít v životě to své. To své pravé ořechové.

Třeba i v momentě, kdy to vůbec nečekáte.

Splnila jsem si sen a dnes se věnuji práci, která mě baví, je mým  potěšením a láskou. Pocit, že tvořím činnost, která mě naplňuje, mi dodává energii a sílu. Pozitivní zpětné reakce jsou hnacím motorem a přinášejí mi krásný pocit smysluplnosti. Rozhodla jsem se proto překonat strach a začala před pěti lety vyřizovat vše pro otevření dortového studia.

Opět mám chuť do života. 

Miluji sladké snad od narození. Vzpomínám si na tu radost, když moje mamka vyndala doma mixer a začala péct. Vzpomínám si na naše sladké neděle. A vzpomínám si na vůni cukrárny v pražských Dejvicích, kam mě brala babička. Uběhlo ale poměrně hodně let a já se věnovala jiným zálibám, školám a zaměstnáním, ale pečení sladkostí mě provázelo vždycky. Někdy více, někdy méně. Nakonec ale vyhrálo na plné čáře. Krůček po krůčku jsem dělala vše pro to, abych mohla žít touto kreativní činností a proměnila koníčka v profesi.

Otevřela jsem dortové studio a udělala tak něco, na co jsem se je bála jen pomyslet. 

Ale vždycky to tak nebylo...

V roce 2013 jsem si vychutnala svůj pád na dno. Nic se samozřejmě nestalo ze dne na den, ale předcházelo tomu období, kdy jsem dělala špatná rozhodnutí jak pracovní, tak osobní. Vynechala jsem logické uvažování a zamilovanost převálcovala zdravý rozum. Nechala jsem roztočit kolo událostí špatným směrem a včas nezastavila.

Koho by zajímal můj příběh více do hloubky, mám dobrou zprávu, svou cestu ke sladkému pokladu jsem upekla v elektronické podobě a dá se stáhnout právě zde: "Tonoucí se dortu chytá"

Narodila se mi dcera Klárinka, Filípka čekala první třída školního života. Neskutečný pocit radosti, na druhou stranu ohromný strach co bude dál, jak vše zvládnu. Byla jsem sama, z hromadou výčitek, slz a pocitem, jak jen jsem tohle mohla dopustit. Cítila jsem se nešťastná, bez chuti do života

Byl to okamžik, kdy jsem věděla, že mám dvě skvělé zdravé děti, ale zároveň, že mě čeká jedno z nejtěžších životních období po všech stránkách. Věděla jsem ale, že to nemohu vzdát. Tenkrát především kvůli dětem, ale nyní jsem moc ráda, že jsme to nevzdala i kvůli sobě

Tušila jsem, že někdy zas bude lépe, ale ještě to bylo scifi :-)

Někdy se stane, že v nejtěžších životních chvílích, vznikají ty nejkrásnější věci. Ani za mák jsem ještě netušila, jaké dveře se otvírají. Vše se vyvíjelo pomaloučku. A odstartovala to obyčejná bábovka a biskupský chlebíček. 

Přes "obyčejné" bábovky a sladkosti jsem se najednou proklikala do světa dortů...

Wau. To bylo něco. Absolutně jsem ještě netušila co znamená nějaká ostrá hrana, mantinel, čokotransfér, ganache, extrudér, potahovaný dort, cupcakes, airbrush, red velvet.... ....samá cizí slova. Ať ta česká nebo ta anglická. :-) Kdyby mi tou dobou někdo řekl, že budu mít chuť a odvahu zkusit si jen tak pro radost zasoutěžit na akcích jako Cukrářský festival nebo Svatební dort roku, měla bych ho za velkého blázna! 

A takovému pocitu byla ještě dlouhá cesta.  Musela jsem se k němu krůček po krůčku propracovat. Jela jsem do Brna na svůj první kurz modelování sladkých figurek. Bylo to úžasné, nevím jestli více to, co jsem dělala a nebo to, že jsem byla pár hodin bez dětí. Byl to čas je pro mě. :-) Domů jsem se vracela se svým "prvním modelovaným výtvorem". A moje pocity? Popravdě byly smíšené. Na jedné straně veliké nadšení a na straně druhé mega otazník v hlavě. Panebože, jak bych tuto práci mohla dělat, když modelování žirafy a opice zabralo celý den?

Moje mamka ji má doteď schovanou. :-)

Moje nadšení pokračovalo a zamilovanost ve veškeré sladké tvoření rostla. Cítila jsem, jak mé myšlenky se více a více motají okolo dortů. Čas utíkal a Klárince byl rok. Skvělá příležitost vytvořit dort. V té době mě ještě ani nenapadlo vrhnout se na nějaký potahovaný a ani nic modelovat. Ještě byl ve mně hodně silný pocit, že bych to nedokázala. Strach to vyzkoušet. Strach utratit peníze za něco, co nebylo životně podstatné. Ale dort byl! 

Ale pozor, podzim přinesl další super příležitost pro dortování. Kamarád a náš velký pomocník Tom slavil krásné kulatiny. To už moje zvědavost a chuť zkusit si sáhnout na fondán zvítězila. Pamatuji si na ten pocit, jak jsem si koupila to nejmenší možné balení fondánu, pro mě do té doby zcela neznámé hmoty. Na tu radost z prvních úplně nejnutnějších pomůcek. 

Můj první potahovaný dort. Radost jako blázen. Tolik chyb, ale tenkrát to pro mě byla i přesto opravdu radost. A to i přesto, že potah druhý den praskl. Roztekl se. Netušila jsem proč, ale hned zjišťovala důvod, aby se příště nestalo to samé. 

Dál jsem pátrala po informacích. Na internetu, v knížce, časopise. Hledala různé postupy. Tak, jak jsem se učila teoreticky, tak jsem toužila i po praktické stránce a moc si přála vědět víc. To jsem věděla na 100%. Pak už zbývalo "jen" řešit problém s hlídáním a financemi. 

"Kde je vůle, tam je cesta."

Má zamilovanost do sladkého světa rostla. Moje touha vědět více o dortech, modelování z marcipánu, tvoření cukrových květů byla veliká. Věděla jsem, že touto cestou chci jít i přesto, že to pro mé okolí bylo ještě něco bláhového. 

Pomalu narůstal počet kurzů, kde jsem se učila a příjemným bonusem bylo setkávání s lidmi na stejné vlně. Pomalu narůstal i počet dortů, které jsem mohla pro své nejbližší okolí tvořit a za co jsme moc vděčná. Každý dort byl malý krůček vpřed. Něco nového jsem se naučila. Posunula hranice.

Přiblížil se konec "mateřské dovolené" a logicky jsem se dostala do bodu, kdy bylo nutné se zamyslet co dál? Můj pocit, že právě dorty, jsou tím, čemu chci dát vše, svou veškerou energii, čas a trpělivost, zvítězil. 

Rozhodování bylo a nebylo jednoduché. Věděla jsem, co pro mě tato práce znamená a jak moc ji mám ráda. Jsem ji svým způsobem vděčná, že mě postavila zpět na nohy a dala chuť do života. Na druhou stranu jsem si byla vědoma toho, že tato cesta bude ta náročnější a že ještě nemám žádnou záchranou vestu například v podobě partnera. A tušila jsem, že pokud se nerozhodnu právě teď, možná se nerozhodnu již nikdy. 

Věřím sobě a svému pocitu, že dorty ke mně patří.

V životě si vychutnáváme lepší časy, ale stejně tak musíme proplout těmi  horšími. A právě ty, nám dávají tu úžasnou možnost se posunout, otevřít novým dovednostem, růst. Možná pro mě existovala cesta přímá a mohla jsem se vyučit cukrářkou hned po základní škole. Možná bych pak ale tuto profesi vůbec nedělala. Možná jsem si touto klikatou cestou projít měla. Svůj sladký poklad jsem objevila a to je to nejdůležitější.  

Věřím, že to, co se máme v životě naučit nebo to, co máme pochopit a zažít, si cestu najde. Ať je to cokoliv.

Teď jsem nesmírně ráda, že jsem svou sladkou výzvu nevzdala, i když bylo pár hořkých chvilek. Že mohu tvořit nejenom rukama, ale svůj sladký sen péct také v online světě a tam i tam inspirovat že slova "já to nedokážu" jsou jen v naší hlavě

Těší mě, že jsem se rozhodla své zkušenosti sdílet s ostatními lidmi, kteří stejně jako já, kdysi řešili problém:
Jak začít?
Jak překonat strach a zkoušet?
Jak se naučit sladce tvořit?
Jak udělat svůj první nejkrásnější dort?