Můj příběh

Mou největší vášní a láskou
se stal svět dortů. 
Svou myslí, rukama a hlavně srdcem
tvořím sladké šperky.
Mým přáním je inspirovat,
že sny se mohou splnit.

Jmenuji se Hanka Součková. Jsem žena a máma dvou skvělých dětí. Mým přáním je ukázat nejen jim, aby si šly za svými sny a měly odvahu a chuť najít v životě to své. To své pravé ořechové.

Třeba i v momentě, kdy to vůbec nečekáte.

Splnila jsem si sen a dnes se věnuji práci, která mě baví, je mým velkým potěšením a láskou. Pocit, že dělám činnost, která mě naplňuje, mne nabíjí energií a posiluje. Pozitivní zpětné reakce mi přinášejí neskutečně příjemný pocit smysluplnosti.

Mám chuť do života. Mám chuť do sladkého tvoření.

Miluji sladké snad od narození. Vzpomínám si na tu radost, když mamka vyndala mixer a začala péct. Uběhlo poměrně hodně let a já se věnovala jiným zálibám, školám a zaměstnáním, ale pečení sladkostí mě provázelo vždycky. Někdy více, někdy méně. Nakonec ale vyhrálo na plné čáře. Tři roky jsem šla krůček po krůčku a dělala vše pro to, abych mohla žít touto kreativní činností a proměnit ji z koníčka na své povolání.

Otevřela jsem své dortové studio LaraFi. Něco, na co jsem se kdysi, bála jen pomyslet. 

Ale vždycky to tak nebylo...

V roce 2013 jsem si vychutnala svůj pád na dno. Nic se samozřejmě nestalo ze dne na den, ale předcházelo tomu období pár let, kdy jsem dělala špatná rozhodnutí, chovala se hloupě, aniž by chtěla. Zamilovanost převálcovala zdravý rozum. Nechala jsem roztočit kolo událostí špatným směrem a včas nezastavila.

Koho by zajímal můj příběh více do hloubky, kdo by měl chuť nahlédnout pod pokličku, neváhejte a stahujte eBook zdarma. Svou cestu ke sladkému pokladu jsem upekla do elektronické podoby a nazvala "Tonoucí se dortu chytá"

Poslední červencový den se mi narodila dcera Klárinka. Filípkovi bylo šest let. Neskutečný pocit radosti, na druhou stranu ohromný strach co bude dál. Byla jsem sama, z hromadou výčitek, slz a pocitem jak jen jsem tohle mohla dopustit. Cítila jsem se nešťastná, bez chuti do života.

Byla v momentě svého života, kdy jsem věděla, že mám dvě skvělé děti, ale zároveň je to pro mě to nejtěžší životní období po všech stránkách. Věděla jsem, že to nemohu vzdát. Tenkrát hlavně kvůli dětem, ale nyní jsem moc ráda, že jsme to nevzdala i kvůli sobě. 

Tušila jsem, že někdy zas bude lépe, ale byla to ještě sci-fi představa.

Někdy se stane, že v nejtěžších životních chvílích, vznikají ty nejkrásnější věci. Já ani za mák netušila, jaké dveře se otvírají. Vše se vyvíjelo pomaloučku. A odstartovala to obyčejná bábovka a biskupský chlebíček

Přes "obyčejné" bábovky a sladkosti jsem se najednou proklikala do světa dortů. 

Wau. To bylo něco. Absolutně jsem ještě netušila co znamená nějaká ostrá hrana, mantinel, čokotransfér, ganache, extrudér, potahovaný dort, cupcakes, airbrush, red velvet.... ....samá cizí slova. Ať ta česká nebo ta anglická. 🙂 Kdyby mi v tu dobu někdo řekl, že budu mít chuť a odvahu zkusit si jen tak pro radost soutěžit na akcích jako Cukrářský festival nebo Svatební dort roku, měla bych ho za velkého blázna! 

K takovému pocitu, ale byla ještě dlouhá cesta.  A musela jsem se k němu krůček po krůčku propracovat. Hurá, byl tu první kurz modelování sladkých figurek. Bylo to úžasné, nevím jestli více to, co jsem dělala a nebo to, že jsem byla pár hodin bez dětí. Zná to asi každá máma.

Děti jsou pro nás nejvíc na světě, ale občas musíme mít svůj prostor. Odjížděla jsem se svým "prvním modelovaným výtvorem" a pocity smíšenými. Na jedné straně veliké nadšení a na straně druhé otazník v hlavě. Panebože, jak bych tohle mohla dělat, když modelování žirafy a opice zabralo celý den? Opice padla hned po příjezdu a žirafu jsem zkusila uchránit před dětmi a putovala na dort pro babičku.

 Mé nadšení pokračovalo. Cítila jsem jak mé myšlenky se více a více motají okolo dortů. Čas utíkal a Klárince byl rok. Skvělá příležitost udělat dort. V té době mě ještě ani nenapadlo vrhnout se na nějaký potahovaný a ani nic modelovat. Myslím, že ve mě byl ještě hodně silný pocit, že bych to nedokázala. A strach to vyzkoušet. Strach utratit peníze za něco životně nepodstatného. Ale dort byl! 🙂

Pár týdnů uběhlo jak voda. Filípek nastoupil do druhé třídy. Podzim přinesl další super příležitost pro dortování. Strejda Tom a jeho kulatiny klepaly na dveře. To již zvědavost a chuť zkusit si sáhnout na fondán zvítězila. Pamatuji si na ten pocit, jak jsem si koupila ten nejmenší možný kyblíček, pro mě do té doby neznámé hmoty. První potravinářskou barvu a úplně nejnutnější pomůcky

Můj první potahovaný dort. Měla jsem radost jako blázen. Tolik chyb, ale tenkrát to pro mě byla i přesto opravdu radost. A to i přesto, že potah druhý den praskl. Roztekl se. Netušila jsem proč, ale hned zjišťovala důvod, aby se příště nestalo to samé. 

Dál jsem pátrala po informacích. Na internetu, v knížce, časopise. Hledala různé postupy. Tak, jak jsem se učila teoreticky, tak jsem toužila i po praktické stránce a moc si přála vědět víc. To jsem věděla na 100%. Pak už zbývalo "jen" řešit problém s hlídáním a financemi. 

"Kde je vůle, tam je cesta."

Má zamilovanost do sladkého světa rostla. Moje touha vědět více o dortech, modelování z marcipánu, tvoření cukrových květů byla veliká. Věděla jsem, že touto cestou chci jít i přesto, že to pro mé okolí bylo ještě něco bláhového. 

Pomalu narůstal počet kurzů, kde jsem se naučila spoustu potřebných informací a příjemným bonusem bylo setkávání s lidmi na stejné vlně. Pomalu narůstal i počet dortů, které jsem mohla pro své nejbližší okolí tvořit a za co jsme moc vděčná. Každý dort byl malý krůček vpřed. Něco nového jsem se naučila. Posunula hranice.

Přišla chvíle, kdy bylo nutné se zamyslet co dál? Můj pocit, že právě dorty, jsou tím, komu chci dát vše, svou veškerou energii, čas a trpělivost, zvítězil. Samozřejmě po pracovní stránce. V té osobní jsou a budou Klárka s Filípkem. Obě stránky spolu zároveň i souvisí a tak Klára + Fíla = LaraFi - dortové studio.

Rozhodování bylo a nebylo jednoduché. Věděla jsem, co pro mě tato práce znamená. Jsem ji vděčná, že mě postavila zpět na nohy a dala chuť do života. Na druhou stranu jsem si byla vědoma toho, že nemám žádnou záchranou vestu v podobě partnera. A že chci svou druhou polovinu života již bez zásadních chyb.

Věřím sobě a svému pocitu, že dorty ke mně patří.

Člověk si prožívá svá lepší období, ale stejně tak horší. Možná existovala cesta přímá a mohla jsem se hned po škole vyučit cukrářkou. Možná bych tuto profesi ve finále ani nedělala. Možná jsem měla jít touto klikatou cestou? Možná jsem měla ten svůj sladký poklad objevit právě v nejtěžší chvíli svého života, abych si pak ho o to víc vážila. 

Pečení se pro mě stalo opravdu vášní.

Jsem nesmírně ráda, že nyní se mohu věnovat svému koníčku, který se stal mým zaměstnáním. Že mohu tvořit dorty a jiné sladkosti. Že mám šanci dávat radost, spokojenost a milou vzpomínku.

Mám radost, že jsem se rozhodla své zkušenosti sdílet s ostatními lidmi, kteří stejně jako já před lety, řešili problém jak začít, jak se naučit tvořit a udělat svůj nejkrásnější dort.